Lenochodi zřídka chodí
ze stromů dolů na zem,
taková myšlenka v hlavě se rodí
jen tomu, kdo je blázen.

Stává se to, ano, jistě,
když potřebují si dojít s pískem,
což bývá však po týdnu i měsíci,
než vrcholu dosáhne ta potřeba sílící.

Dalším důvodem je listí,
když lenochod je si jistý,
že energie získaná z potravy
je menší než na její získání obnos vydaný.

To pak se vyplatí strom opustit,
sestoupit na pevnou zem,
přelézt tam, kde mohou si zašustit
hustějším listovým porostem.

Lenochod většinou na stromě visí,
mnoho se nehýbe, nechápe myšlenku čísi,
že pohyb je prospěšný, aby zdravé bylo tělo,
myslí si, že autor její byl jako dělo.

Však za to rouhání neušel trestu,
ten, kdo to vymyslel, má spoustu prstů,
má svoje prsty prý úplně všude,
až si je skřípne, tak bolet to bude.

To lenochodi mají jen dva až tři,
na jednu končetinu jich víc nepatří,
vždyť by jen překážely zbytečně,
dva, tři jsou akorát, to je prostě výtečné.

Však jestli si myslíte,
že lenochod se nudí,
tak to se mýlíte,
i on v noci se budí…

Budí se hříšnými představami,
že s lenochodkyní až budou v noci sami,
tak třeba se trochu spolu zapletou
a ke klidu pak půjdou cestu dalekou.

Daleká cesta to bude v čase,
protože v té světa kráse,
budou mít malou trhlinu,
věnovat budou se miminu.

Vychovat tohle nedochůdče,
malé uřvané lenochůdče,
to bude krutá zkouška života,
snad brzy se zase z plenek vymotá.

Snad brzy mimina už budou viset sama,
nebude muset je stále hlídat máma,
bude zas moci objevovat svět,
v koruně vedlejší, stráví pak sama zas pár let.

Pokud byste se chtěli dozvědět o lenochodech něco více, pak zkuste např. článek Lenochodi na Wikipedii