Rozhodl se hobit
pro relaxační pobyt
někde v lůně přírody,
zbožňuje to u vody.

Není však tak krutý,
aby bral si s sebou pruty,
ačkoli rád rybky má,
jen si s nimi povídá.

Nehrozí mu totiž,
že měl by z toho potíž,
když se jim s něčím svěří,
možná jim jen moc věří.

Při své cestě zastavil
u jezírka, rád by pil,
žízeň ho totiž přepadla,
když vystupoval z letadla.

V jezírku objevil zlaté rybky,
přání mu plnily o sto šest,
tak rozhodl se, že u vodní kytky
by chtěl poznat nového kámoše.

Najednou zahlédl v jezírka půlce
ten půlčík plavat malého pulce
a ta podobnost jejich jmen
není určitě náhoda jen.

Zeptal se pulce, co ho láká,
prý dorůst by chtěl brzy v dospěláka,
mamka prý totiž krásně kváká,
také viděl by rád někdy plameňáka.

Touží prý dlouho zažít ten pocit,
že mohl by si v rytmu skočit
tance, co plameňák dal mu jméno,
chtěl by to vyzkoušet alespoň jednou.

Řekla mu kmotra želva,
ať nechytá z toho nerva,
že flamengo není zase tak zvláštní,
jen musí se tančit s velkou vášní.

Půlčík a puleček se dohodli spolu,
že najdou si kvalitní taneční školu,
a až z pulce se stane skutečná žába,
ta dvojka se naučí, co jejich touha žádá.

Oba jsou šikovní, pustí se do práce,
zvládnou i nejtěžší taneční kreace,
když sklidí ovace od lidí,
hobit tu žabku políbí.

Ze žabky stává se, no to je síla,
líbezná princezna krásná jak víla.
Teď už se konečně nemusí bát,
až zase k jezírku přiletí čáp.