Originál od Jiřího Wolkera

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
— tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Upraveno dle dnešní doby

Poštovní schránka na rohu ulice,
to je dnes docela zbytečná věc.
Je nedobře,
pokud poštovní úřednice
nutí slečně, co nechtěla,
chová se následně jako lítá saň,
když řekne jí, že to se nedělá.

Balík by do ruky přistát měl
a adresát se doma pěkně načeká,
v lepším případě by alespoň ve schránce lístek zřel,
je luxus přece,
když se zdařené
doručení náhle poštěstí.

Když psaní někdy doletí,
máme snad psáti ódy?
Pošta hrob si kope.