Nedávno jsem dostal od kolegy lahev na pití, abych ji nabídl do aukce pro kočičí útulek. Aby byla aukce zábavnější, nedražila se lahev, ale vzkaz v lahvi. Protože výherkyně souhlasila se zveřejněním, můžete si vzkaz přečíst také 😉

Vydal se bláznivý poeta
na malé loďce do světa,
ta loďka byla ale vratká,
ze dna jí navíc vypadla zátka.

A vinou té zátky ve dně
ten snílek postupně bledne,
pak ale zahlédne pobřeží
a těší se, jak po něm poběží.

Příliv ho na pláž vyplavil,
osud mu dopřál, aby žil.
Pustý ostrov ho teď hostí
daleko od všech povinností.

Živí se, jak jen dokáže,
nevaří knedlíky na páře,
nebojte, že se mu žaludek svírá,
jí čerstvé banány a bobule sbírá.

Když bouře se blíží,
své lehátko sklízí
do jeskyně kus nad vodu
a nenechá kazit si pohodu.

Jen jedno mu tady chybí,
přítomnost nejbližších lidí,
svůj příběh tedy vhazuje
do lahve a uzávěr šroubuje.

Snad doputuje, tam kam má,
a než dorazí bouře písečná,
dorazí na ostrov další host,
co chtěl mu dělat společnost.

Teď začíná mít ten pocit,
že už je jen ve tvé moci,
zda ujmeš se svého poslání
a přijmeš na ostrov pozvání.

Máš-li smysl pro humor
a miluješ-li dobrodružství,
třeba ze špejlí postavíš si vor
a vydáš se za ním na ten ostrov pustý.

Zachraň ho, ať se nekouše nudou,
nebo z něj už jen zuby zbudou,
pak už ho těžko zachrání
z úst do úst umělé dýchání.

Po přečtení vzkazu dorazila zpět spěšná depeše po poštovním delfínovi 😉

Slova jsem doznít nechala
a do lesa hned spěchala,
pár kmenu na vor porazit
a na cestu hned vyrazit.

Snad dýchání umělé třeba nebude,
můj vor jak koráb popluje
a já včas dorazím,
v Člověče nezlob se ho pak porazím.

Kdo smysl pro humor má,
hry společenská rád hrá,
až chuť tuto ztratíme,
na voru mém se vrátíme.